Elektrická vodivost je fyzikální veličina, která charakterizuje schopnost dané látky nebo materiálu vést elektrický proud. Tato schopnost je závislá na struktuře a uspořádání elektronů uvnitř materiálu. Elektrická vodivost se obvykle značí symbolem σ (sigma) a vyjadřuje, jak snadno prochází elektrický proud daným prostředím při aplikaci elektrického pole. Základní jednotkou elektrické vodivosti v soustavě SI je siemens na metr (S·m⁻¹). Obrácenou veličinou k vodivosti je elektrický odpor, který popisuje, jak moc materiál brání toku proudu.
Různé materiály mají výrazně rozdílnou elektrickou vodivost. Nejvyšší elektrickou vodivostí se vyznačují kovy, například stříbro, měď či zlato, což je dáno volnými elektrony v kovové krystalové mřížce, které se mohou snadno pohybovat a přenášet elektrický náboj. Polovodiče – například křemík nebo germanium – mají elektrickou vodivost mezi kovy a izolanty a jejich vodivost závisí na vnějších podmínkách, jako je teplota nebo příměsi (dopanty). Izolanty, jako je sklo nebo plast, mají velmi nízkou vodivost, protože jejich elektrony jsou pevně vázány k atomovým jádrům a nemohou se volně pohybovat.
Elektrická vodivost je klíčovým parametrem v celé řadě technických aplikací. Rozhoduje například o výběru materiálů pro elektrické vodiče, elektronické součástky či izolační prvky. Vědci a inženýři rovněž zkoumají tzv. supravodivé materiály, které při velmi nízkých teplotách ztrácejí veškerý elektrický odpor a umožňují bezztrátový přenos elektřiny, což má potenciál pro revoluci v energetických sítích či medicínských zobrazovacích metodách (například MRI). K pochopení a využití elektrické vodivosti přispívá nejen studium fyzikálních principů, ale i rozvoj nových materiálů a technologií, které se uplatňují v každodenním životě.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)