Elektromagnetická indukce je jev, při kterém se v elektrickém vodiči vytváří elektrické napětí v důsledku změny magnetického pole v okolí vodiče. Tento jev objevil v roce 1831 anglický fyzik Michael Faraday a nezávisle na něm také Joseph Henry. Faraday při svých experimentech zjistil, že když se magnetický tok (tj. celkové množství magnetických siločar procházejících určitou plochou) mění, indukuje se v vodiči napětí. Tento princip je základem mnoha technologických aplikací, včetně generátorů elektrické energie a transformátorů.
Faradayův zákon elektromagnetické indukce kvantitativně popisuje tento jev. Zákon říká, že indukované elektromotorické napětí (EMF) v uzavřeném obvodu je přímo úměrné rychlosti změny magnetického toku tímto obvodem. Matematicky je vyjádřen vzorcem: ( mathcal{E} = -frac{dPhi}{dt} ), kde ( mathcal{E} ) je indukované napětí, a ( frac{dPhi}{dt} ) je časová změna magnetického toku ( Phi ) . Záporné znaménko ve vzorci vyjadřuje Lenzův zákon, který stanoví, že indukované napětí má směr, který se snaží bránit změně magnetického toku, jež ho vyvolala.
Technologické aplikace elektromagnetické indukce jsou všudypřítomné a zásadní pro moderní svět. Například elektrické generátory využívají tento jev k přeměně mechanické energie na elektrickou energii. V generátoru se rotor (otáčející se magnet) pohybuje vůči statoru (cívce drátu), čímž mění magnetický tok a indukuje napětí v cívce. Transformátory, další klíčové zařízení, používají elektromagnetickou indukci k přenosu elektrické energie mezi obvody při různých napěťových úrovních. Děje se tak prostřednictvím dvou nebo více vinutí na společném jádře, kde změna napětí v jednom vinutí indukuje napětí ve druhém. Elektromagnetická indukce je tedy nejen základním fyzikálním jevem, ale i klíčovým principem v energetice a elektrických technologiích.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)