Elektromagnetická indukce je základní fyzikální jev, který spočívá ve vzniku elektrického napětí (a tím i elektrického proudu) v uzavřeném elektrickém obvodu, pokud dochází ke změně magnetického pole v okolí tohoto obvodu. Tento jev poprvé pozoroval v roce 1831 anglický fyzik Michael Faraday, který tak položil základy pro rozvoj elektrotechniky a elektromagnetismu jako klíčových oblastí fyziky. Faradayovy pokusy prokázaly, že elektrické napětí může být indukováno v cívce, když se mění magnetický tok, který tuto cívku protíná, ať už změnou intenzity magnetického pole, jeho směru nebo pohybem vodiče v konstantním magnetickém poli.
Matematicky je elektromagnetická indukce popsána Faradayovým zákonem, který říká, že indukované elektromotorické napětí (EMF) v uzavřeném obvodu je rovno záporné časové derivaci magnetického toku skrz plochu vymezenou tímto obvodem. Tento vztah se dá zapsat jako EMF = -dΦ/dt, kde Φ je magnetický tok. Záporné znaménko vyjadřuje Lenzův zákon, který udává, že indukovaný proud bude mít takový směr, že jeho magnetické pole bude působit proti změně původního magnetického pole, které indukci způsobilo. Tento princip konzervace energie je klíčový pro pochopení, jak fungují zařízení jako jsou generátory a transformátory.
Praktické aplikace elektromagnetické indukce jsou četné a zásadní pro moderní technologii. Generátory elektřiny využívají tento jev k přeměně mechanické energie na elektrickou energii, což je principem fungování elektráren. Transformátory, další klíčová aplikace, umožňují měnit úrovně napětí v elektrických sítích, což je nezbytné pro efektivní přenos elektrické energie na dlouhé vzdálenosti. Indukční varné desky a bezdrátové nabíjení jsou příklady použití elektromagnetické indukce v domácích spotřebičích. Vědci a inženýři neustále hledají nové způsoby, jak tento jev využít, což svědčí o jeho trvalém významu v oblasti technologií a energetiky.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)