Elektromagnetická indukce je jedním ze základních fyzikálních jevů v oblasti elektřiny a magnetismu. Poprvé byla experimentálně prokázána Michaelem Faradayem v roce 1831. Jde o proces, při kterém se v uzavřeném elektrickém obvodu vytváří elektrické napětí působením časově proměnného magnetického pole. Tento jev zásadním způsobem umožňuje například výrobu elektrické energie v generátorech, chod transformátorů, ale třeba také fungování některých senzorů.
Základ principu elektromagnetické indukce spočívá v tzv. Faradayově zákonu elektromagnetické indukce, který říká, že indukované napětí v uzavřeném smyčce je přímo úměrné časové změně magnetického indukčního toku protínajícího tuto smyčku. Jinými slovy, pokud se magnetický tok procházející cívkou mění – například tím, že pohybujeme magnetem vůči cívce, nebo naopak – vzniká na jejích koncích elektrické napětí, které může za určitých podmínek vyvolat i elektrický proud. Směr tohoto indukovaného proudu pak určuje Lenzův zákon: vzniklý proud vždy svým magnetickým polem působí proti změně, která jej vyvolala.
Praktické využití elektromagnetické indukce je velmi široké. Generátory v elektrárnách převádějí mechanickou energii rotujících částí na elektrickou energii právě díky tomu, že otáčením cívky nebo magnetu se neustále mění magnetický tok a indukuje se napětí. V transformátorech se zase střídavé napětí na primárním vinutí mění na střídavé napětí jiné velikosti na vinutí sekundárním, a to díky střídavým změnám magnetického pole v jádře transformátoru. Elektromagnetická indukce je proto nejen základním fyzikálním jevem, ale též klíčovým principem moderního světa, neboť umožňuje výrobu, distribuci a využití elektrické energie v průmyslu i domácnostech.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)