Elektromagnetická indukce je základní fyzikální jev, který popisuje vznik elektrického napětí v uzavřeném elektrickém obvodu vlivem změny magnetického pole. Tento jev objevil v roce 1831 britský fyzik Michael Faraday a stal se jedním z pilířů moderní elektromagnetismu. Faraday experimentálně zjistil, že pokud se mění magnetický tok procházející cívkou, indukuje se v této cívce elektrické napětí. Klíčovým mechanismem je tedy změna magnetického pole v čase, ke které může dojít buď pohybem cívky v statickém magnetickém poli, změnou intenzity magnetického pole, nebo vzájemným pohybem magnetu a vodiče.
Matematicky je tento jev popsán Faradayovým zákonem elektromagnetické indukce, jenž říká, že indukované elektromotorické napětí (EMN) v uzavřeném obvodu je rovno záporné časové derivaci magnetického toku procházejícího tímto obvodem. Magnetický tok ((Phi)) je veličina, která závisí na velikosti magnetického pole, ploše smyčky a na orientaci pole vůči této ploše. Zákon lze zapsat ve tvaru: (U = -frac{dPhi}{dt}). Záporné znaménko značí tzv. Lenzův zákon, který udává, že indukované napětí a proud mají takový směr, aby působily proti změně, která je vyvolala – jde tedy o princip zachování energie.
Praktické využití elektromagnetické indukce je velmi rozsáhlé. Na tomto principu pracují generátory vyrábějící elektrickou energii v elektrárnách, transformátory pro přenos a změnu napětí v elektrických sítích, indukční vařiče či bezdrátové nabíječky. Například v generátoru se otáčí cívka v magnetickém poli nebo magnet kolem cívky, což mění magnetický tok a vzniká indukované napětí, které pohání elektrický proud v připojeném obvodu. Poznání elektromagnetické indukce vedlo tedy k revoluci v technice a umožňuje efektivní výrobu a distribuci elektrické energie na celém světě.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)