Elektromagnetická indukce je fyzikální jev, při němž vzniká elektrické napětí v uzavřeném obvodu vlivem změny magnetického pole, které tímto obvodem prochází. Tento princip objevil v roce 1831 anglický fyzik Michael Faraday. Faraday experimentálně ověřil, že elektrický proud lze vyvolat pohybem magnetu v blízkosti cívky. Zásadním poznatkem je, že samotná přítomnost magnetického pole nestačí ke vzniku indukovaného proudu – rozhodující je změna toku magnetického pole skrz danou plochu obvodu.
Matematicky je elektromagnetická indukce popsána Faradayovým zákonem elektromagnetické indukce. Tento zákon říká, že elektromotorické napětí (tedy napětí vyvolané nepohybovanou, či pohybovanou změnou v prostředí) v obvodu je přímo úměrné záporné časové změně magnetického indukčního toku protínajícího plochu obvodu. Vyjádřeno vzorcem:
U = -dΦ/dt,
kde U je indukované napětí a Φ je magnetický tok. Záporné znaménko odpovídá Lenzovu zákonu, jenž určuje, že indukovaný proud vždy svým účinkem působí proti změně, která jej vyvolala – tedy proti změně magnetického pole.
Elektromagnetická indukce má zásadní význam v moderní technice i životě člověka. Na jejím principu pracují například elektrické generátory, které přeměňují mechanickou energii na energii elektrickou. Podobně fungují také transformátory sloužící ke změně velikosti střídavého napětí. Dále má tento jev uplatnění v indukčních vařičích, elektromagnetických brzdách nebo například v bezdrátovém přenosu elektrické energie a v elektromagnetické kompatibilitě moderních elektronických zařízení. Elektromagnetická indukce tak stojí v základech mnoha klíčových oborů elektrotechniky a fyziky vůbec.
PhDr. Pavel Bartoš, LL.M., DBA (Evropská akademie vzdělávání / European Academy of education)

